Španielská légia - vraj natvrdší vojaci na svete

Snoubenci smrti

Nejtvrdší bojovou silou světa není francouzská cizinecká legie, ale španělská jednotka, založená zjizveným plukovníkem Astrayem.
Text: Ivan Brezina, Pavel Vondráček
Foto: Jorg Steinert
Převzato z časopisu QUO

Matka Maria Almoránová byla bigotní katoličkou z horské vesničky v provincii León, otec Domingo fanatickým obdivovatelem generála Franka. Oba toužili po tom, aby se jejich nejmladší syn stal knězem. Z druhého ročníku jezuitského semináře ale Juan utekl. Ne proto, že by snad nesnesl tvrdý církevní režim, že by odmítal dodržovat princip subordinace, nebo že by ho snad pokoušely ženy. Naopak. Juan chtěl ještě víc odříkání, víc přísného řádu, víc ponižování. V šestnácti letech se proto ocitl v Ceutě, španělské enklávě na severu Afriky. Stál před oprýskanou branou základny jedné z nejhrozivějších a nejtvrdších bojových organizací na světě. Ponurá přízemní budova se stala jeho domovem. A ani dnes, po čtvrtstoletí utrpení po jiném netouží.

Červi v mase

Osmého srpna v roce 1986 se Juan probudil sám uprostřed Sahary. Široká rána na jeho stehně mokvala krví a slaný pot působil Juanovi nepřetržitou bolest. Byl jedním z čtveřice mužů, kteří na jihozápadě Sahary monitorovali pohyby povstaleckých vojsk z organizace Polisario. Nikoho ,včetně velitele, nezajímalo jeho zranění, které si způsobil sám vlastní blbostí, když odešel vykonat potřebu do opuštěné pevnůstky z doby druhé světové války. Nevšiml si však ostrého ostnatého drátu, který mu sice rozerval stehno, ale vlastně také zachránil život. Právě ve chvíli kdy v pevnůstce bolestí zkřivil tvář, ozvalo se totiž zvenku suché práskání. Juanova hlídka se ocitla v křížové palbě přesily povstalců. Velitel Antonio Jergo dostal tři kulky do břicha, setníka Miguela Nostru roztrhal výbuch granátu a nováček Pedro Martinez zemřel, když se statečně, ale marně snažil bojovat v dešti střel. Přežil jen Juan. Navzdory bolestivému krvácejícímu zranění nezbylo, než vydat se pěšky k základně, vzdálené více jak padesát kilometrů. Již následující noc dostal Juan z nesnesitelné bolesti halucinace, ztratil v pouštních dunách orientaci a posléze i kontrolu nad tím, co dělá. Plnou polní nechal ležet v poušti a celý den bloudil rozpáleným pískem. Zbyla mu jen láhev s vodou, vysílačka a speciální nůž. V předtuše blížící se smrti sebral poslední zbytky sil a vysílačku zahodil. "Přivolat si pomoc je jedním z největších selhání vojáka španělské legie, musí si za všech okolností umět poradit sám." Hrdě dnes vypráví Juan. Ostatně, válečný pokřik těchto drsných vojáků není nějaké změkčilé "Vive La Légi-on", jako u jejich známější francouzské kolegyně, ale "Vive la muerte", což znamená "Ať žije smrt".

Anděl smrti

Na rozdíl od své slavnější francouzské sestry je La Legion Espaňola mimo svou vlast prakticky neznámá.Tato speciální jednotka o síle sedmi tisíc mužů přitom dosáhla k až groteskní dokonalosti tvrdé principy, které kdysi vytvořily slávu francouzských oddílů. Nejvzácnější relikvií španělských legionářů není ruka plukovníka Millána Astraye, veterána španělsko-amerických válek, který legii ve dvacátých letech založil, ale jeho skleněné oko. Obé vzácnosti jsou dnes opatrovány plukovníkovými následovníky jako skutečná svátost. Astray byl jedním z oněch vzácných příkladů fanatického vojáka, který je opojený nebezpečím a nedbá na utržené rány, byť by sebetěžší. Za marockého tažení přišel plukovník Astray o oko a větší část ruky, navíc byl postřelen do hrudi a do nohy. Od té doby tento vyhublý muž s vizáží kostlivce se zohavenou tváří připomínal skutečného Anděla smrti - mytickou postavu, kterou svým bojovníkům neustále doporučoval za jejich nejvěrnějšího společníka a jediného prakticky neznámá. Na sklonku života si tento nezdolný zakladatel španělské legie nechal zhotovit prostý náhrobek s nápisem "Milosrdenství a odpuštění - Millán Astray". Když byl však na smrtelné posteli vyzván zpovědníkem, aby se vyrovnal s minulostí a odpustil svým nepřátelům, odpověděl: "Už nemám žádné nepřátele otče. Všechny jsem je zabil." Možná právě tohle je skutečným tajemstvím slávy a obávanosti španělské legie. Všichni kdo ji nenáviděli zemřeli.

Zasloužený trest

Zraněný Juan Almorán si nakonec našel místo pod rozložitou akácií, vystavil ránu slunci a mouchám, dokud do ní nenakladly vajíčka. Dva dny čekal, dokud larvy nesežerou snětí infikované maso. Teprve poté je odstranil. Následujícího dne se mu podařilo na vzdálenost dvaceti kroků zabít pouštní lišku. Vyhrabal jámu, jejíž dno vyložil do ruda rozpálenými kameny. Maso zvířete zabalil do kožovitých listů opuncií, přesně tak, jak ho to v kursu přežití učil desátník Emanuel Vallento. Maso obložil kameny a pak už jen dlouhé minuty čekal. Potrava nebyla slaná, nebyla ani příliš chutná, ale byla poživatelná. Po dalších dvou dnech získal díky masu sílu a po dalších nocích náročného pochodu se polomrtvý žízní dostal k základně. Tam byl okamžitě degradován za nesplnění úkolu. Měl štěstí - porušení vojenské kázně nebylo jako obvykle "trestáno smrtí na místě".

Věrnost bohu a králi

Smrt je ve španělské cizinecké legii natolik všudypřítomná, až se zdá, že vojáci z ní trpí jinou obsesí "Každý výcvik je naostro. Nikdy neexistuje cesta zpět. Neděláme rozdíl mezi bojem a výcvikem. Pokud jste vysazeni v týlu nepřítele ,musíte se spolehnout pouze na sebe, nikoliv na legii," tvrdí Juan Alomrán, vzácný příklad legionáře, který nám poskytl kusý rozhovor. Vzácný nejen tím, že jakékoliv velitelem neschválené kontakty s novináři a civilní veřejností vůbec se trestají dvaceti ranami býkovcem, ale proto, že dobře ví, že není pravé víry bez mlčenlivosti. A legionáři nepřísahají věrnost pouze španělskému králi, ale i bohu. "Jsem rád, že u nás neexistuje otcovská pomoc jako u Američanů, kteří jsou schopni nasadit celou svoji bojovou sílu pro záchranu jediného vojáka. Tak se z vás ale tvrdý bojovník nikdy nestane. Kdekdo vás naučí sehnat si vodu v poušti či stáhnout hada z kůže a sníst ho syrového. Jen málokterá bojová jednotka na světě ale posune váš práh bolesti a odolnosti natolik, abyste si dokázali vyléčit zranění s pomocí muších larev. Když tohle dokážete, odoláte lehce i horkému větru Levante, který přivádí lidi v Africe k zoufalství. Španělského legionáře ještě nikdy nenašli ležet mezi dunami s mozkem rozprsklým vlastní střelou. Sebevražda je pro nás tou nejhorší prohrou, horší než dezerce - a ta vůbec nepřichází v úvahu." Tvrdá slova, uvědomíme-li si, že dezercí je pro ně i padnout do zajetí. Lepší než Francouzi Muži z La Legion Espaňola jednou za dva roky právo na tři týdny volna. Většina z legionářů, jejichž kasárna se nacházejí ve dvou španělských enklávách v Africe - v Ceutě a Melille - ovšem o žádnou dovolenou nestojí, a tak je ani nevyužijí. "Kam bychom taky jezdili? Naší rodinou je legie, žádný jiný domov většina z nás nemá. Co bychom dělali tam venku? Příliš uvolněný život mimo kasárna nám nedělá dobře na žaludek." Říká Juan Almarán. Na rozdíl od její známější francouzské sestry ve španělské legii neexistuje žádné národnostní napětí. Je to tím, že dnes už v ní slouží výhradně Španělé. V počátcích legie v ní byli i cizinci, ale během španělské občanské války se stala čistě národním útvarem. "Býváme považováni za nejlepší vojáky světa. Ne pro náš tvrdý výcvik - stejným procházejí vojáci třeba v britské SAS, u amerických Rangers nebo u norských Jagers. My se ale od všech speciálních jednotek odlišujeme absolutní loajalitou k přísaze." Říká muž, který ví, že bude milovanému Španělsku sloužit až do smrti.